Zřejmě si každý z nás vzpomeneme
na Ridley Scotta a jeho Dobrý ročník… kde se malý Russell Crowe vzteká nad prohrou v tenise se svým strýcem. A taky, když mu Henri připomíná, že i prohrát je důležité umět. A pak ho za křečovitého oslavného tanečku nutí přijmout prohru, radovat se z ní. Prý, že i ta nás vždycky něco naučí… třeba i to, jak skvostné je vyhrávat.
Letos jsme prohráli. Prohráli jsme znovu nad covidem, pokračoval rok otázek na místo roku odpovědí, jak jsme si přáli, nebo dokonce plánovali. Prohrál Mekky a my ho ztratili. Na deset let přesně jsme prohráli Václava Havla a prohráli jsme to, kam jsme za tu dekádu tuto zemi dovedli. Prohráli jsme sami nad sebou, že jsme dokázali najít opět další téma k rozdělení společnosti.
Bolí to, bolet snad bude, chybí nám Ti, co jsme ztratili, chybíme i my sami sobě, co jsme se ztratili. Bolest asi k prohře patří. A přesto letos věnuji svoje přání nám všem, kteří prohráváme. Protože jak říká Václav Havel, tak naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl, bez ohledu na to, jak to dopadne.
A taky protože dokonalost není nic naleštěného a ověnčeného úspěchem, často to bývá něco, co děláme, jak nejlépe umíme. Dokonalost je dokončit práci, pochválit, vyslyšet modlitbu. (A víte, že všechny naše modlitby jsou vyslyšeny, jen ne vždy tak jak bychom si přáli). Dokonalost je to, co nacházíme u sebe navzájem, co se nám možná vrací zpátky.
Takže nám v nastávajícím roce přeji, pojďme dělat věci, které dávají smysl. A když u toho zvítězíme, bude to skvostné! A pokud prohrajeme? Co na tom sejde, že nám dokonalost vítězství uniká, docela postačí, co máme právě teď.