Jsou roky, které kladou otázky a roky, které dávají odpovědi …
Do nedávna nám fungovalo všechno a hned, vše jsme mohli dělat bez omezení a nutnosti čehokoliv odříkání. Stále se ze strachu domáháme doby, kdy nadevše určující, a hlavně vše omlouvající je výkon. V tomto razantním světle může oslava trpělivosti znamenat riziko nepochopení. Vnímání trpělivosti se totiž v současném životě může zdát fádní. Dochází k degradaci této hodnoty, být trpělivý si častěji překládáme stejně jako být pasivní, netečný, nezodpovědně se vyhýbat řešení.
Trpělivost tak jak ji objevuji, je podle mě něco naprosto jiného, mnohem jiskrnějšího a tvořivějšího než lhostejnost. Trpělivost je umění žít s tím, co je zdánlivě nedokonalé. Žít v přítomnosti, která je neúplná podle našich představ, aniž bychom si my lidé zoufali. Trpělivost znamená podpořit i ostatní, respektovat je s jejich odlišnostmi.
Trpělivost jde v těsném sledu za důvěrou. Je vytrvalostí, za níž se skrývá pokora, která umí přijímat trvání v čase, stejně tak jako i ochota přijmout neúplnost a žít s ní.
Aby důvěra a naděje mohly nést plody, potřebují trpělivost. Tehdy je silou, „jíž vládneme sami sobě“ (Tomáš Akvinský). Stává se schopností nepodléhat beznaději, nenechat se v soužení a těžkostech přemoci malomyslností. Stává se schopností zůstat pevnými a objevovat nové, vytrvat v čase, a přitom neztratit vlastní pravdivost, stává se schopností druhé podpírat a nést s nimi jejich životní příběh. Trpělivě využívat toho času, klást otázky a věřit v odpovědi na ně.
PF 2021 Monika Karásková