Ve vypjatých situacích se v nás spouštějí automatické reakce. Nedobrovolně se tak vzdáváme kontroly.
Lidé se brání sami sobě. Není divu. Když se rodí osobnost, tak to prostě bolí. Za starých dobrých bezbolestných časů si člověk myslel, že je tím, za co se vydává. Co to s sebou neslo? Nejen to, že se opíral o ocenění a souhlas druhých, ale také se naučil spoléhat na úsudky druhých a do velké míry se řídil kolektivními názory, rodičovskými přesvědčeními, filosofiemi, společenskými představami a -ismy všeho druhu. Spoléhal na instituce a na pomoc zvenčí. To byla vodítka pro bezbolestný pohyb ve vnějším světě. Jeho hodnota a sebeúcta závisely na hodnocení druhými a na uznání či potvrzení vnějším světem. Dělal to, co měl dělat, a moc o tom nepřemýšlel. Cena, kterou odevzdal za “bezbolestné bezpečí normality” byla příliš vysoká. Zaplatil sám sebou. Duševní život stísněný prázdnotou, obavami a strachem. Díky tomu žil v tiché závislosti na pocitech a názorech druhých osob. Rámec života, ve kterém se realizoval, byl víceméně určen hranicí přijatých rodičovských či konvenčních přesvědčení, atributů citových hodnot a většinových morálních standardů.
Zdroj:https://psychologie.cz/nalezani-vlastniho-ja/
Autor: Pavel Špatenka