Jediná jistota je změna. Tak mi to kdysi vysvětlovala Gordon Smith a mě se to líbilo. Tak jako bezpečně mne to bavilo.
Působilo to kreativně a hravě. Ráda jsem tím škádlila účastníky programů, top manažery, kteří se v korporátu kroutili nad „vrtochy“ matky, která jim prý často a bez vysvětlení měnila jejich plány.
Jéé, zlaté vrtochy naších mateřských vedení, kéž by to dnes bylo tak srozumitelné a pochopitelné. Kéž bychom se na to mohli zeptat a kéž bychom pro naše úkoly dostali, i když šílený, ale každopádně nějaký deadline!
No nic, tak teď už bez nadsázky, žijeme v tom, že jediná jistota je změna, že dokážeme fungovat i bez vysvětlení smyslu, případně Ti aktivní (stejně jako dřív ve firmách) po něm pátrají. Učíme se plánovat a nechávat tam prostor pro nečekané, učíme se věřit i v to, co není černé na bílém, hledáme jiné motivace než do kterých nám, kdo ví, kdo šlápl. Zažíváme něco, co tu ještě nebylo a připouštíme něco, co jsme si neuměli, nebo spíš ještě neměli potřebu, ani představovat.