ale také manipulovat. Jak na ně reagovat?
Lehce se může stát, že na člověka spadne v zaměstnání spousta práce, kterou by ale měli dělat jiní. Většinou je to za doprovodu několika osvědčených hlášek. Určitá míra solidarity je na místě, ovšem všechno má své hranice. Proto je dobré si dávat na podobné motivační výroky pozor a umět se jim bránit. Které to jsou?
Každému se lépe pracuje ve firmě, kde vládne týmový duch. Je zcela v pořádku, pokud si lidé vzájemně pomohou, a to i nad rámec svých povinností. Solidarita by ovšem měla být vzájemná – jestliže jsme my pomohli vedlejšímu oddělení, mělo by i ono pomoc s jiným úkolem nám.
Stejně tak kolegové, kterým jsme párkrát vytrhli trn z paty, by měli být ochotni oplatit nám stejnou mincí. Je to křehký systém, který, když začne jedna strana porušovat nebo zneužívat, se lehce zhroutí. I proto je na místě posuzovat každou žádost o pomoc individuálně – ne ji automaticky odmítnout, ani přijmout, ale zhodnotit (podle náročnosti úkolu a vlastních možností) a pak reagovat.
Odmítnout nějaký úkol ovšem nebývá jednoduché. Zvlášť přijde-li s ním nadřízený. Jestli nás šéf osloví s nějakou prosbou sem tam, nebývá s tím problém. Ale nic se nemá přehánět. Pokud žádostí o výpomoc přibývá, ať už ze strany kolegů, nebo vedoucího, aniž by se mluvilo o odměně, která za to náleží, je něco špatně. Odmítnout úkol, když mám těch svých nad hlavu, je legitimní. Podívejte se, jak, když to na vás někdo zkouší pomocí „osvědčených“ hlášek.
Motivace, která vás dorazí
Na světě existuje neuvěřitelná spousta motivačních hlášek. Rekrutují se z manažerských příruček i seberozvojové literatury všeho druhu. Některé mohou povzbudit, ovšem také je může někdo zneužívat k tomu, aby ostatní manipuloval a přiměl je, aby dělali práci za něj. Možná máte s takovými výroky své zkušenosti, takže vám následující výčet bude připadat povědomý:
„Je to prostě výzva, ber to tak.“
Výzva – slovo, jehož význam se dnes snadno ohýbá podle potřeby. Kdysi se lidé vyzývali na souboj. V podobném duchu má působit „výzva“ i dnes. Že je tu nějaký těžký úkol, ale když se člověk dostatečně vynasnaží, zvládne ho. A když ne, asi nemá dost schopností nebo vytrvalosti… Nenechte se „výzvami“ manipulovat. Dokončovat výkazy za ostatní za celý rok, protože se na to kolegové vykašlali, není žádná výzva pro vás, ale spíš špatná vizitka pro někoho, kdo chybně rozdělil a načasoval práci.
Jak reagovat: Připadá-li vám úkol, který po vás někdo chce s „výzvou na rtech“ neadekvátní, můžete odvětit něco v tom smyslu, že to je opravdu zajímavá výzva, takže ji rádi přenecháte někomu jinému. Protože vy už pracujete na několika podobných výzvách (klidně vyjmenujte) a tuhle už, omlouváte se, nemůžete z časových důvodů zvládnout.
„To budeš mít za chvilku, je to na pár minut.“
Kdo tomu věří, ať to vezme. Tak tomu skoro nikdy není. Jen než se člověk naloguje do systémů, aby mohl na věci začít pracovat, mu nějaký čas zabere. Podrobnější seznámení s problémem stojí další drahocenné minuty. A nedej bože, když je potřeba kvůli tomu někoho oslovit, poslat mu dotaz, čekat na odpověď… Z deseti minut je rázem věc, která se vleče několik dní.
Jak reagovat: „Jestli je to opravdu na pár minut, nemohl by to udělat někdo jiný? Já mám totiž teď hrozný frmol a pár minut se mi hodí, promiň, fakt to nezvládnu.“ Nebo: „Omlouvám se, ale posledně jsem na podobném úkolu strávil/a nakonec několik dní. Teď na to nemám opravdu kapacitu, dělám na xy, takže to nedám.“
„Ty jsi na to šikovný/á!“
Tahle věta může mít nespočet variant: Ty jsi na to expert, borec, tobě to tak jde. A šup, úkol, s nímž si nikdo neví moc rady, vám přistane na stole. Mazání medu kolem úst je osvědčená taktika, jak někoho přimět k práci, kterou se jinému nechce dělat. Takže pozor na to.
Jak reagovat: Vyjádřete potěšení, že vás někdo kladně hodnotí. „Jsem si nicméně jistý/á, že tu je celá řada schopných lidí, kteří by to zvládli také. Protože já mám zrovna hodně své práce a nemohl/a bych tomu dát tolik energie a času, kolik by bylo potřeba, promiň.“
„Je to na tobě, všichni na tebe spoléháme.“
Ten, kdo přijde s touhle hláškou, se snaží hrát na pocit „zodpovědnosti“ vůči firmě, jejíž prosperitu vkládá na jediná bedra – ta vaše. Je to samozřejmě nesmysl, činnost firmy je „týmová hra“ a nikdy nic neleží jen na jediném pracovníkovi. A pokud ano, něco nefunguje.
Jak na to reagovat: „To mě mrzí, jestli to teď všechno záleží opravdu jen na mě, ale já už řeším jiné důležité úkoly. Na tenhle bych se tedy nemohl/a soustředit tak, jak by bylo potřeba, když je tak stěžejní. Promiň, bude ho muset vyřešit někdo jiný.
„Víš, jak to je, teď musíme všichni zabrat.“
K podobným výzvám současná situace zrovna svádí. Bohužel už asi dva roky. Není divu, že po čase přestane podobný apel účinkovat. Zejména, když ono „všichni“ jste hlavně vy, zatímco víte o celé řadě lidí, kteří zdaleka tolik zabírat nemusejí.
Jak na to reagovat: „Vím opravdu dobře, že je doba složitá, vždyť jsem už v minulosti přibral/a ty a ty úkoly, proto mi na tenhle další nezbývá rezerva, omlouvám se.“
„Ranní ptáče, zvládne víc prace.“
Nejspíš vás chce někdo donutit, abyste chodili do práce dřív. Jenže to neznamená, že také dřív odejdete. Jestliže se “hecnete” a místo v půl deváté přijdete o hodinu dřív, ve čtyři těžko odejdete. Nebo ano, ale všichni vás budou vyprovázet zlými pohledy, jako byste utíkali z potápějící se lodi, zatímco oni sedí u vesel až do konce. A to včetně kolegy, který dorazil od práce v jedenáct, a kolegyně, která proklábosila dvě hodiny v kuchyňce, zatímco vy jste celou dobu pracovali a oběd snědli u počítače.
Jak na to reagovat: Zpochybněte, že brzký začátek pracovní doby má pozitivní vliv na výkonnost. Někdo se déle probírá a ráno je jak zpomalený film, takže sedět u počítače o hodinu dřív mu k ničemu nebude. Za to odpoledne a k večeru mu jde práce nejlépe od ruky. Možná také proto, že ho v tuhle dobu už nikdo neruší komunikací na nejrůznějších chatech.
„Když nemůžeš, tak přidej.“
Heslo, které může motivovat k usilovnější práci snad jenom chorobně asketické jedince se sklonem k sebetýrání. Protože co bude potom, až dotyčný přidá? Přijede záchranka, aby ho odvezla se srdečním selháním? Nebo syndromem vyhoření? Těžko říct, co přijde dřív.
Jak reagovat: Vyjádřete své přesvědčení, že přidat opravdu nemůžete, nechcete-li přijít o zdraví. “Předpokládám, že je i v zájmu firmy, abych tady ještě nějakou dobu vydržel/a a dělal/a na svěřených úkolech, kterých není zrovna málo. Takže nepřidám, promiň.”
Slušně, ale asertivně
Dohadování o přidělení práce spadá do kategorie vyjednávání. Jeho umění spočívá v tom, že člověk obhájí své stanovisko, ale neuzavře si cestu k těm, s nimiž vyjednává. V ideálním případě je o svém názoru zcela přesvědčí, nebo se s nimi alespoň dohodne na kompromisu: není-li zbytí, vezme nabízený úkol, ale vyjedná si za něj nějakou odměnu. Ta může být finanční, v podobě benefitu nebo osvobození se od nějakého jiného úkolu, aby penzum práce zůstalo plus mínus stejné.
A nakonec pro vás máme také jeden komunikační trik: Při odmítnutí se vyplatí přidat omluvu. I když si člověk myslí, že je nespravedlivé po něm chtít další práci, takže se nemá za co omlouvat. Omluva je však dobrý psychologický prostředek, jak si naklonit druhé na svoji stranu. Aniž by si toho byli vědomi. A vás nic nestojí.
Zdroj: Jobs.cz