Jsou to malé pozornosti, o kterých si jejich původce patrně myslí, že vás potěší.
Ve skutečnosti ale dosáhnou spíš opačného účinku. Navíc něčemu, co druhý dělá z dobré vůle, se těžko brání. Přesto by se člověk měl ozvat. Jak se taktně ohradit?
Je to vynikající, i když ve skutečnosti není
Kolega vám prezentuje svoji práci. Jsou tam povedené části, ale něco by šlo určitě vylepšit. Třeba to přesně neodpovídá zadání nebo už teď víte, že by realizace byla příliš náročná a že s tím v dalších fázích narazí. Jenže mlčíte. Částečně proto, že nechcete ranit jeho city, částečně ale také ze zbabělosti či z pohodlnosti.
Jak postupovat: Dodejte si odvahy a svoje pochybnosti vyjádřete nahlas. I kritika se dá říct citlivě. Hodnoťte věcně a dávejte argumenty, proč se vám to či ono nezdá. Nikdy nepoužívejte hodnotící výrazy, které celou věc shodí: „Je to nepovedený, je to úplně mimo“. Tím dotyčného jenom zdeptáte. Zkuste mu svojí kritikou pomoci a motivovat ho. Posloužíte mu víc, než když ho budete neupřímně chválit.
Chrchlá, kudy chodí, ale zachraňuje tým
Máte v práci před dokončením důležité zakázky, a proto se scházíte v kancelářích častěji, než je obvyklé. Taky kolegyně, která by ovšem měla ležet v posteli, protože kašle a smrká, kudy chodí. Na jednu stranu je to od ní hezké, že vás v tom nechce nechat, na druhou málo ohleduplné, protože když lehne celý tým, zakázka bude v ohrožení.
Co udělat: Citlivě ji na to upozorněte. Zdůrazněte, že si vážíte její obětavosti, ale také zmiňte riziko rozšíření nákazy. Dohodněte se s ostatními a udělejte vše proto, aby kolegyně mohla pokračovat v práci na zakázce z domova na dálku.
Andrejko, děvče, Honzíku, mourku…
Stává se to spíš ženám, ale obětí určité oslovovací zvůle mohou být samozřejmě i muži. Zvláště v pracovním prostředí nemusejí zdrobněliny a jiná „mazlivá“ oslovení působit mile, jak se možná jejich autoři domnívají, ale naopak mít nepříjemný až urážlivý účinek. Ten, kdo takové výrazy používá, jimi může dávat najevo svou převahu a zároveň zpochybňovat kompetentnost oslovovaného. I když je jednomu třeba k šedesátce a druhému o třicet let méně, neopravňuje to staršího k blahosklonné familiárnosti.
Jak se bránit: Je namístě mu věcně a pokud možno bez emocí vysvětlit, že vám takové oslovování není příjemné a že byste dali přednost normální variantě svého jména, které se podle vás do pracovního prostředí hodí spíš. Trvejte na tom.
Je mi to jedno, pak ale nepřijdu
Vás tým se má dohodnout na tom, jak pojme letošní teambuilding. Někdo navrhuje ochutnávku v pivovaru, další saunování. Šéf proto navrhne kompromis – sauna, kam přijde, kdo bude chtít, a potom návštěva restaurace s rozšířenou nabídkou piv a s večeří, kam by se měli dostavit pokud možno všichni, i když nemají v plánu ochutnávat všechna piva na čepu. Všichni souhlasí.
Tým se večer sejde v restauraci, někteří dorazí po sauně. Jeden člen ale chybí. Když se po něm ostatní shání, dozvědí se, že ho sauna ani pivní restaurace nezajímá, a tak zůstal doma. Takový přístup není zrovna konstruktivní. Všechno odkývat, a pak se nezúčastnit, není k ostatním šetrné, ale spíš přezíravé. A je dobré na to dotyčného nebo dotyčnou upozornit.
Jak to dát najevo: Spíš než vyčítat, je lepší vyjádřit lítost nad tím, že se týmové akce nezúčastnil/a, což je škoda pro obě strany. A že příště je lepší vyjádřit svůj názor a najít takové společné trávení času, které bude vyhovovat všem.
Ty jen mlčíš, řekni nám taky něco
Introverti v týmu někdy ostatní dráždí. Když mlčí, nikdo neví, co si myslí. Jenže introverti nemají příliš potřebu svěřovat se ostatním. Nebo alespoň ne v širší skupině. Vybízet je proto k hovoru v kolektivu a upozorňovat na jejich mlčení, jim dobrou službu neudělá. Spíš je dostane do rozpaků a zatvrdí se ještě víc.
Co udělat místo toho: Pokud byste rádi slyšeli názor introvertního kolegy či kolegyně na nějakou pracovní věc, vybídněte ho či jí k tomu konkrétně, tedy: „Co soudíš o tom a tom?“ A jestli se chcete o druhém a jeho názorech dozvědět něco víc v obecnější rovině, je lepší pokusit se navázat citlivě hovor ve dvojici.
Pomůžu ti do kabátu, otevřu dveře, odsunu židli
Všechny tyto galantnosti nemusí projevovat jenom muž ženě, ale třeba i podřízený nadřízenému nebo mladší staršímu. Jenomže příjemce těchto zdvořilostí jimi nemusí být zrovna nadšen. Ženy často proto, že jim odvykly. Míra emancipace přece jenom pokročila, a navíc do kanceláře běžně nenosí róbu nebo jiný honosný oděv, který by vyžadoval pomoc při oblékání kabátu. S podobnými projevy galantnosti by měl být proto člověk opatrný, nepoužívat je plošně, ale spíš vycítit, kdy se hodí a kdy ne.
Jak je odmítnout: A pokud se někdo stane jejich adresátem, aniž by chtěl? Měl by ocenit snahu druhého pomoci mu, ale zároveň s omluvou vysvětlit, že není na takové pozornosti zvyklý a že ho vlastně uvádějí spíš do rozpaků. Pokud je autor galantností opravdový gentleman, bude přání ostatních respektovat.
Zdroj: Jobs.cz