Oběť a nenaplněné potřeby
Mnohdy ještě silněji a viditelněji můžeme naši oběť zachytit v komunikaci s druhými lidmi. Oběť neumí asertivně sdělovat svoje potřeby a zastat se sama sebe.
Příklad z pracovního prostředí: Dominika vyřizuje nahlas ve společné kanceláři soukromý hovor. Kolegyně Jitka sedí vedle a Dominiku sleduje. Nedokáže se soustředit na svoji práci. Povzdechne si a tváří se otráveně. Jakmile Dominika odejde na oběd, otočí se Jitka ke kolegyni: „Už to zase dělá… Já se z ní zblázním. Nechápu, že jí nedojde, že je to absolutně nevhodné.“ Přímo s Dominikou ale Jitka situaci neřeší.
Obava z konfrontace při poskytování zpětné vazby, kterou oběť prožívá, vede k racionalizaci (sama sobě vysvětlí, že nemá smysl se problémem zabývat) a následné nespokojenosti a obviňování druhých ze svých pocitů (je strašná… kazí tady pracovní atmosféru… nemůžu se kvůli ní soustředit).
Podobná může být situace, kdy vám nevyhovuje například rozdělení domácích prací, ale neřeknete to a tiše trpíte s pocitem, že to není fér. Anebo když partner zapomene na výročí svatby, vy se tím celý den trápíte a následující dny je tichá domácnost – partner se ale nedozví proč.
Otázky pro vás: V jakých situacích máte potíže zastat se sami sebe, říct, co vám vadí, a následně viníte druhého člověka z toho, že není dostatečně vnímavý, že vás tlačí do kouta a podobně?
Potíže s odmítáním
V případě, že si oběť neví rady, jak odmítnout požadavek druhého, často ho přijímá. Vnitřně takoví lidé prožívají odpor, nechuť, mají pocit, že s nimi druzí manipulují, že musí souhlasit. Následně si svoji neschopnost druhé odmítnout před sebou samými obhajují.
Klienti mi popisují situace ze svých domácností například slovy: „Tak jsme zase jeli tam, kam chtěla ona.“ „Nemám chvilku klidu. Jakmile jsem doma, všichni po mně něco chtějí.“ A také slýchám reakce: „Neměl jsem jinou možnost. Musel jsem to udělat.“
V naprosté většině případů máme možnost volby. I když se třeba jedná o špatnou a ještě horší variantu. Otázkou pro nás v podobných situacích je: Co je v tuhle chvíli lepší? Jinými slovy – co je menším zlem? Je totiž velký rozdíl mezi vědomým rozhodnutím (požadavek mi nevyhovuje, ale naplním ho, protože se tak svobodně rozhodnu) a reakcí z pozice oběti: „Ach jo… to je hrůza… co ale můžu dělat…prostě musím…“
Otázky pro vás: V jakých situacích neumíte druhé odmítnout? Jak často máte pocit, že jsou jejich požadavky neoprávněné, přesto i přes svůj odpor souhlasíte a následně prožíváte vůči požadujícím negativní emoce?
Pasivní agrese
Zajímavým paradoxem je agresivita oběti. Když se řekne oběť, řadu lidí spíše napadne jakási ochablost, submisivita. Oběť ale dokáže být agresivní – a to pasivně. Nevstupuje do otevřeného konfliktu, ale záškodničí.
Na poradě se Klára uchechtne názoru kolegy Tomáše a řekne, že to je hloupost. Tomáš v daný moment nedokáže konstruktivně zareagovat. Vztek v něm kypí, hlavou se mu honí násilné představy směřující k destrukci kolegyně. Navenek na něm ale není nic poznat. Další den Tomáš zaslechne, že Klára shání dokumenty k jednomu z projektů. Ví, kde dokumenty jsou. Ale proč by měl Kláře pomáhat?
Kamila sedí na zahrádce v restauraci a vadí jí, že u stolu vedle ní kouří. Nic hostům neřekne, ale vzdychá, koulí očima a záměrně nahlas (aby to ti vedle sedící zaslechli) si svému doprovodu stěžuje na jejich neohleduplnost.
Honza potřebuje probrat důležitou záležitost s partnerkou Jolanou. Jolana se na Honzu zlobí, protože s ní nechce jet na víkend za rodiči. S Honzou ale své pocity nekomunikovala. Teď sedí, dívá se sice na Honzu, ale jakoby přes sklo a mlčí.
Oběť pronáší výroky typu: „Já ti nerozumím. Chci ti porozumět, ale opravdu ti nerozumím. Snažím se, ale nechápu.“ Reaguje tak, ačkoliv se snažíte vysvětlit věc z různých úhlů pohledu.
Zapomíná opakovaně na úkol nebo dohodu – slíbí, ale neudělá, nepřinese, přijde pozdě. Pasivně agresivní člověk nedá vědět, že mu úkol nevyhovuje, nedostanete signály nespokojenosti.
Otázka pro vás: V jakých situacích se chováte pasivně agresivně?
Oběť, úspěch druhých a závist
Výzkumy ukazují, že mnoho lidí vidí za úspěchem druhých talent jako jakousi magickou substanci, která odlišuje normální smrtelníky od těch úspěšných. A i v našem vnímání úspěchu druhého můžeme vlastní oběť zahlédnout.
Pro oběť je snadnější vidět úspěch jiných lidí jako projev talentu, nikoliv úsilí. Protože kdyby tomu tak nebylo a za úspěchem by stála dřina a překonávání překážek, potom by oběť čelila poznání: kdybych se já více snažila, mohla bych být také takto úspěšná. Oběť se tedy zjevuje i v prožitku závisti, v konfrontaci s tím, co bychom chtěli mít, a nemáme.
Otázky pro vás: Komu a co závidíte? Co jste ochotní udělat pro to, abyste to také získali? Nakolik znáte své vlastní směřování, hodnoty a životní priority? Do jaké míry je naplňujete?
Oběť v nás má často pozornost zaměřenou na to hezké venku, místo aby investovala energii do budování toho hezkého u sebe.
Z oběti tvůrcem
Prvním klíčovým momentem je prozkoumání vlastní oběti. A tím můžete začít už dnes. Na co zaměříte svoji pozornost? Můžete
zkoumat váš vnitřní monolog: jak často si stěžujete.
sledovat své komunikační návyky: potíže s odmítáním, vyjadřováním svých potřeb, poskytováním zpětném vazby a podobně.
vnímat své emoční naladění: pocity bezmoci, závisti.
Jakmile vaši oběť zahlédnete, proměňte ji ve tvůrce. Velmi mi v životě pomohlo rčení Potřebuji odvahu, abych změnil věci, které změnit mohu. Klid, abych se smířil s tím, co změnit nemohu. A moudrost, abych je od sebe dovedl rozlišit.
Mobilizujme síly, chyťme si otěže našeho života, našeho štěstí či neštěstí a vědomě se rozhodněme, co s danou situací chceme dělat. A za toto rozhodnutí přijměme zodpovědnost, neházejme ji na svět či druhé lidi.
Zdroj: Psychologie.cz