Jednání, které brání dobré spolupráci, se objevuje v každé firmě.
V některých společnostech si ale dokáží jeho výskyt ohlídat a pracovat na tom, aby šplhání nebo nerozhodnost nepřevažovaly. Vybrali jsme pět nejškodlivějších typů chování, na které můžete v práci narazit. A přinášíme návrhy, jak se s nimi vypořádat.
Šplhání aneb nesu švestičky ze své zahrádky
Jak se projevuje: Šplhouni dělají rádi drobné úsluhy pro šéfa, jako je každodenní nošení vanilkového cappuccina, které má nadřízený nejradši. Neustále jsou mu nablízku, souhlasí se vším, co řekne, hurónsky se smějí jeho vtipům a dávají i ostatním kolegům najevo, že jsou s šéfem jedna ruka. Při nejhorším mu donášejí, co se kde v kanceláři šustne.
Čím škodí: Šplhání je nebezpečné hlavně tím, že narušuje rovnováhu v kolektivu. Vytváří dojem, že si lze díky němu zajistit jiné postavení, než má zbytek týmu, a pak si například diktovat svěřený typ úkolů nebo si dokonce „vyšplhat“ lepší plat či volné dny navíc.
Co na něj platí: Nejúčinnější obranou proti šplhání je zkušený šéf, který takové chování odmítne hned na začátku. Tím dá najevo, že pokud mu někdo bude nosit „švestičky ze své zahrádky“, zvláštních výhod se tím nedomůže. Jestliže ale nadřízený patolízalství naopak vítá, z práce se časem stanou závody v této disciplíně. Z takového kolektivu raději rychle pryč, pokud není možné tuto situaci změnit například za pomoci personálního oddělení.
Neschopnost rozhodnout aneb ať za to nese odpovědnost někdo jiný
Jak se projevuje: Někteří lidé se bojí zodpovědnosti a dělají všechno proto, aby nemuseli o něčem rozhodnout sami. I když určitá agenda spadá do jejich kompetence, sezvou raději komisi pěti dalších kolegů a chtějí, aby rozhodnutí padlo tam. Pokud se mají k něčemu vyjádřit, přepošlou materiál jiným deseti lidem a chtějí od nich dobrozdání. Bojí se cokoliv podepsat nebo schválit písemně.
Čím škodí: Strach z odpovědnosti vede k tomu, že není dodržována základní poučka: je lepší rozhodnout špatně než vůbec. Kvůli nerozhodnosti často věci stojí a neposouvají se kupředu, což je pro všechny frustrující už z toho důvodu, že se špatně stíhají termíny. Nerozhodnost se má navíc tendenci „rozpínat“, takže se časem každý bojí rozhodnout cokoliv.
Co na ni platí: Pokud to jde, posílejte nerozhodným lidem věci v co největším předstihu a vždy s deadlinem o něco dřívějším, než je ve skutečnosti potřeba. Je také dobré nechat si vše potvrdit písemně, ne pouze ústně, protože kdyby bylo potřeba, váhavec bude mít tendenci zapřít, že rozhodl on. Pokud kvůli nerozhodnosti kolegy něco nestíháte, nenechávejte si to pro sebe a přiznejte ostatním, v čem je problém.
Pohoda až za hrob aneb mám to na salámu
Jak se projevuje: Notorické pohodáře nikdy nic nerozhází, což ale znamená, že je také nikdy nic nevybičuje k vyšší aktivitě. „Nepřišly gumičky“, celá firma je v pohybu, aby výpadek řešila, jen notorický pohodář je půl dne venku na cigárku. Práce, kterou odevzdává obyčejně se zpožděním, bývá poněkud lajdácky odvedena, protože přece „pohoda“, takže se musí předělávat.
Čím škodí: Schopnost udržet si stoicky klidnou mysl je sice chvályhodná, ale pokud je doprovázena naprostým nedostatkem úsilí a jakékoliv ambice odvést svoji práci na solidní úrovni, bývá přílišný pohodář pro zbytek týmu přítěží.
Co na ni platí: U všech záležitostí, které má notorický pohodář vypracovat, psát tučně termíny a co chvilku mu je připomínat. Opakovaně ho upozorňovat na chyby, kterých se dopustil a chtít po něm nápravu. Jestliže to nepomáhá, nezbývá, než o opakujících se kolegových výpadcích informovat nadřízeného. Jinak hrozí, že zatímco pohodář bude končit každý den v půl páté zcela vyklidněn, vy za něj budete po pracovní době dodělávat resty.
Velkohubost aneb všechno bude (udělá to ale někdo za mě)
Jak se projevuje: Velkohubí kolegové se nikdy zrovna nepředřou, za to jim jde výborně prezentace, především sebe sama. Na poradách mají vždycky spoustu nápadů, jak by se dalo to či ono udělat, zásadně však přicházejí s takovými řešeními, z nichž vyplývají úkoly pro někoho jiného. Sami se ze všech zadání snaží vykroutit a přehodit je na ostatní. Ke splnění úkolů přispívají jen malou měrou, prezentují je ale, jako kdyby byly jejich dílem.
Čím škodí: Vytvářejí atmosféru nespravedlnosti, protože vynikají v umění slíznout smetanu za někoho jiného. Narušují tak kolegiálního ducha, kdy si lidé vzájemně spontánně pomáhají beze strachu, že si jejich úsilí přivlastní někdo jiný. Přispívají tak k toxickému nastavení „každý pěkně na svém písečku“.
Co na ni platí: Vždy se snažte zejména nadřízené, ale i ostatní upozornit na to, kdo má jakou zásluhu na odvedené práci. Pokud se na vás bude velkohubý kolega snažit přehodit nějaký úkol, braňte se a bude-li naléhat, vyžeňte celou záležitost klidně „výš“. Například dejte do kopie v emailové komunikaci i šéfa. Nenechte si od něj zadávat úkoly ani během porad.
Věčná nespokojenost aneb nikdy to není ono
Jak se projevuje: „Není to ono, to nefunguje, to se mi nelíbí“, jsou nejčastější reakce na jakýkoliv návrh nebo vypracované zadání, které od věčných nespokojenců uslyšíte. Vyzdvihují spíš zápory než klady, z čehož není patrné, jak tedy úkol vypracovat, aby „to fungovalo“. Je s nimi těžká domluva, vždycky dobře vědí, co nechtějí, ale málokdy umějí říct, co chtějí.
Čím škodí: Jejich věčná kritičnost je pro ostatní domotivující. Věci se kvůli nim často předělávají, a to hned několikrát, někdy až do takové míry, že se záležitost začne točit v kruhu. Pochválí něco tak dvakrát za pět let, což vede ostatní k tomu, že se přestanou snažit přijít s čímkoliv originálním.
Co na ni platí: Nutit věčně nespokojené jedince, aby řekli, proč se jim něco nelíbí a co a jak by se mělo předělat. Nenechat všechny možnosti otevřené, ale dávat na výběr z omezeného počtu návrhů. Vyjádřit s nějakým řešením vlastní spokojenost a motivovat tak ke stejnému chování i kritického kolegu.
Nikdo není dokonalý. Ale vše má své meze
Jistě by se našla spousta dalších typů chování, které v práci otravují vzduch a škodí. A ruku na srdce, každý někdy váhá s rozhodnutím nebo je k ostatním až příliš kritický. V kolektivu, kde jsou dobře nastavené vztahy, je však možné o tom mluvit a věci si vyříkat. Jestliže jsou lidé schopni sebereflexe, daří se jednání, které brání pružné spolupráci, omezit na minimum nebo zcela vymýtit.
Zdroj: jobs.cz